Úvod a epidemiologie

Klíční kost slouží jako opora a pohyblivost horní končetiny. Slouží jako přechodový bod mezi ramenním pletencem a trupem těla a spojuje horní končetinu s osovým skeletem. Kromě toho slouží k ochraně podklíčkových cév a brachiálního plexu(Balcik et al. 2013).
Mezi kostěným kloubem je umístěn fibrokartilaginózní intraartikulární disk proměnlivé velikosti a tvaru, který koriguje kostní inkongruenci mezi konkávní akromiální plochou a konvexní distální klíční kostí. Degenerace ploténky může začít již ve druhé dekádě života a často vede k tomu, že na počátku dospělosti z ní zůstane jen fibrokartilaginózní zbytek(Menge a kol.). 2014).
Zatímco úrazy jsou častou precipitující příčinou bolesti ACJ, artritida je obvykle hlavní příčinou bolesti a vzniká jako důsledek neustálého zatěžování kloubu, často u lidí, kteří opakovaně zvedají břemena nad hlavu(Buss a kol.). 2003).

Během vyšetření je důležité vyloučit zlomeninu klíční kosti nebo závažné odloučení AC kloubu. Zlomeniny klíční kosti tvoří 2,6-5 % všech zlomenin a mechanismus jejich vzniku je podobný jako u poranění DKK(Melenevsky et al. 2011).

Separace akromioklavikulárního kloubu se hodnotí podle závažnosti na základě Rockwoodovy klasifikace:
I: natažený AC vaz
II: Částečná ruptura AC vazů
III: Úplná ruptura AC vazů a korako-klavikulárních (CC) vazů
IV: Klíční kost posunutá dozadu přes akromion
V: Klíční kost posunutá těsně pod kůži
VI: Klíční kost pod korakoidem (velmi vzácné!)

V literatuře panuje shoda v tom, že grade I-III (podle Rockwoodovy klasifikace) se řeší konzervativně a grade IV-VI se řeší chirurgicky(Reid a kol.). 2012).
Jako mechanismus zranění se uvádí buď pád na hrot ramene, nebo na nataženou ruku.

Epidemiologie

Van der Windt et al. (1995) zjistili u holandské skupiny 349 pacientů s potížemi v oblasti ramene (omezení horizontální addukce, bolest v oblasti AC kloubu a/nebo dermatomu C4) roční prevalenci akromioklavikulárního syndromu 4 %.
Östör et al. (2005) hodnotili 131 pacientů s bolestmi ramene v anglické kohortě po dobu jednoho roku a zjistili 24% prevalenci patologie AC kloubu.
Rozdíly mezi těmito zjištěními lze vysvětlit odlišnými diagnostickými kritérii, která byla použita a která byla přísnější ve studii o Van der Windt et al. (1995).
Lze tedy předpokládat, že studie Östör et al. (2005) uvádí vysokou míru falešně pozitivních výsledků, protože patologii AC kloubu klasifikovali pouze na základě bolestivé horizontální addukce.

U podvrtnutí AC kloubu Hibberd et al. (2016) zjistila incidenci 1,72 případů na 10 000 sportovců.  Nejvíce podvrtnutí bylo hlášeno u fotbalu (50,4 %), dále u ledního hokeje (34,6 %), zápasu a při soutěži (66,0 %). Poměr mužů a žen byl 4,67, přičemž většina výronů byla způsobena kontaktem s hráčem (54,7 %) a následně kontaktem s povrchem (29,0 %).
Míra rekurence byla 9,7 %, přičemž 1 % všech podvrtnutí vyžadovalo operaci.

Uvědomte si, že zobrazovací diagnostika AC kloubu může být zavádějící. Jordan et al. (2002) zjistili, že jediná statisticky významná korelace je mezi vysokým signálem v distální klíční kosti a klinicky zjištěnými degenerativními změnami. Dále uvádějí, že existuje slabší vztah mezi tekutinou v kloubu a klinickým vyšetřením a mezi narůstajícími degenerativními změnami a postupujícím věkem. Jinak nebyl zjištěn žádný podstatný vztah mezi ostatními abnormalitami MRI a klinickým obrazem.
Kromě toho Girish et al. (2011) vyšetřili 51 asymptomatických ramen u mužů (průměrný věk 56 let, rozmezí 40-70 let) a zjistili prevalenci osteoartrózy AC kloubu v 65 % všech případů.